Stream of consciousness

• Šla jsem tu tisíckrát. Dneska chci být zase za rebelku, proč bych měla být vždycky tou hodnou, perfekcionistickou slečnou s brýlemi? Zapomněla jsem si notebook - jak materiálně nerebelské.


• Šla jsem tu tisíckrát. Jako rebelka, jako zamilovaná, jako zlomená, bezduchá, ošklivá, zklamaná, nadějná, otevřená, naštvaná, zmatená, zasněná, nervózní, asi šťastná a asi úspěšná. Chodník se pomalu drolí a to si pamatuju, když ho stavěli. Hodněkrát svítily hvězdy a já čekala, na cokoliv, na tebe, na meteorit a to vím, že po průletu atmosférou shoří. Představovala jsem si spoustu věcí jinak, spoustu lidí jinak. Domek u silnice často změnil majitele. Ta stará paní, která měla spoustu knížek, které asi někde shořely, je dávno pryč. Určitě nás pozorovala. A co měla taky jiného dělat. Celé noci mohla mít kino před okny - kdyby nebyla hluchá, určitě by ji dojímaly naše rozhovory. Hrozně jsem si zvykla prostě usnout a vědět, že se na mě díváš a uděláš cokoliv, abych se cítila dobře a pohodlně. Nevím proč, ale čekám to od každého, že na mě bude dávat pozor, a že mi neublíží. Sakra, vždyť už je to tak dávno. Už bych tě ani nepoznala na ulici. Klidně by jsme proti sobě mohli projít podívat se po sobě a prostě pokračovat v chůzi. Třeba už se to tisíckrát stalo a já nepoznala tvoji vůni a tvůj úsměv a tvůj hlas. Možná jsme se minuli v metru a já si nervózně kontrolovala jestli mám správně označený lístek a jestli vystupuju na správné zastávce a jestli mě někdo neokrádá a jestli mě někdo příliš nepozoruje a jestli se na mě někdo vůbec dívá. Ty sis možná četl deník Metro a žasl jsi nad tím, co ta naše vláda zase vyvádí a zpětně jsi kalkulovat, jak to ovlivní tvoji práci a že si dnes zase uvaříš vajíčko na tvrdo, protože posledních čtrnáct dní se ti tak daří ho nepřevařit. Prošli jsme kolem sebe a nic. Hluboké všeobestírající nic. Nic.


• Šla jsem tu tisíckrát a chodník tu nebyl a ty jsi tu nebyl a byla tu moje prababička, která mě strhaně přišla varovat před mužským pokolením. To mi bylo deset a já se smála, teda až když jsem zavřela dveře. A pak jsem pila kdesi v cizině svůj první čaj s mlékem a uvědomila si jak moc mi chybíš a že jsem tu jen proto, abych ti mohla vyprávět, jak jsem tu seděla pila nechutný čaj s mlékem a myslela na tebe. Jenomže už jsem ti to nikdy neřekla, protože už jsi mě nikdy neposlouchal. Asi oba víme, že se už nikdy nesmíme vidět. Třikrát a dost, víc bych nezvládla a ty asi taky ne. Proč mi prostě nezavoláš a nepozveš mě na kafe? Co to zase melu? Vždyť tě zajímaly víc moje kamarádky než já, zveš je na večeři, píšeš jim zprávy. A co já, to jsem byla špatná jenom já? To už tudy nemůžu nikdy jít a nemyslet na tebe? Prostě mě budeš pronásledovat pokaždé když tudy půjdu? A když budu chtít být šťastná, vzpomenu si na tebe a prostě zbaběle uteču, protože ty jsi mě vždycky opustil, proč by to teda mělo být někdy jinak?


• Asi tu půjdu ještě tisíckrát, než chodník spolu se silnicí a všemi domy zbourají. Povede tu silnice, dálnice, co spojí nevyhnutelné s nutným. A pak na tebe doopravdy zapomenu. Pojedu po dálnici, vykloním se z okna a pronesu nějakou poznámku o tom, že tady někde kdysi bývala vesnice.