Co to je tvářokniha?

Tvářokniha je nové české slovo, které ovšem zatím nenajdete v novinách, natožpak na stránkách odborné literatury. Ještě si ani nevyžádalo souhlas o vstup do Slovníku spisovné češtiny. Důležitý je však jeho význam jako pojmenování novodobého fenoménu. Migrační odborníci, jistě ocení zhmotnění příkladu transnacionalizační teorie, pro laiky postačí, že se jedná o internetový server o vašich přátelích.
Tvářokniha toho snese hodně. Snese vedle sebe Katolíky, Protestanty i Pravoslavné. I Židé, Muslimové, příslušníci Budhismu a Hinduismu vedle sebe zcela normálně fungují. Tvářokniha je dostatečně mocná k tomu, aby zcela lhostejně seřadila všechny národy jednoduše podle abecedy.

To už tu někdy bylo, všichni lidé bratry jsou - jenomže přeci, někteří jsou bratry více a jiní méně, nebo snad ne? (Simmelovsko-Orwelovská vsuvka sloužící k osvětlení děje)

Tvářoknihiň příběh první. Ozvěny Kosova
"Víš bylo to dost zvláštní pozorovat, jak moji přátelé mizí, jeden po druhém. Ostřelovači zdevastovali celou naši skupinu. Já byl poslední. Přežil jsem. Od té doby jsem do ruky nevzal žádnou zbraň. K práci policie jsem se nevrátil a dělám barmana na pobřeží. Je tu klid. Vidíš tu jizvu? Kdyby tenkrát nefoukal vítr tak…"

Tvářoknihiň příběh druhý. Vzpomínky na Irák
"Doma jsem teď tady. Je tu celá moje rodina. Nemusím se bát, jestli dneska nepřijdou vojáci a někam nás neodvedou. Telefony fungují, takže můžu kdykoliv zavolat rodičům, jestli jsou v pořádku. Než jsem se dostal sem, musel jsem se pořád na někoho spoléhat. Cizí lidé mě propašovali přes celou Evropu. Celý můj život závisel na tom, jestli úřednice v zelené uniformě pozná, že maďarský pas mé matky není pravý. Stáli jsme v té kanceláři a úřednici trvalo celou věčnost, než důkladně prohlédla její pas. Můj byl schválen a mohl jsem klidně pokračovat. V jeden moment jsem byl přesvědčený, že to nevyjde a chtěl začít utíkat. Pak se ale úřednice usmála a všechno bylo v pořádku. Náležitě jsem ji poděkoval v maďarštině. Je zvláštní jak se člověk dokáže naučit jazyk, když na tom opravdu záleží."

Třetí příběh tvářoknihy. Čínské maličkosti.
"Svoje malé sestřenice miluju jako by byly moje vlastní sestry. Přivezu jim odsud spoustu dárků. Vždycky jsem si přál mít hromadu sester a bratrů. Rodiče mohli mít jenom mě. Když mi bylo 10 vypadl jsem tak nešťastně z okna, že jsem ochrnul. Doktoři neslibovali zlepšení. Vždycky jsem byl všude první, lezl po stromech a teď jsem mohl jen ležet. Chtělo se mi umřít. Rodiče musí být na svého jediného potomka hrdí a ne mu platit drahé doktory. Moje matka však stála pevně za mnou a dodala mi odvahy. Ještě i teď si občas udělám procházku jen tak, prostě abych si užil ten pocit z znovunabytého umění chodit."

Lidé vypráví svoje příběhy a ty jsou spojeny s fotografiemi, které se dají uchovávat různě. Někdo je má zastrčené vespod šuplíku, někdo se na ně dívá každý den v tvářoknize. Někdo je prostě zapomene. V mojí tvářoknize je příběhů mnoho - smutné, veselé, dlouhé, krátké, osobní, neskutečné... Zatímco běžní lidé obvykle použijí místo slova tvářokniha slovo vzpomínky, kolegové v zahraničí si prostě vymyslely Facebook - a všichni vaši přátele ať jsou odkudkoliv budou zaručeně kdykoliv navždycky s vámi :)
http://www.facebook.com/

Orwelův epilog

Probudila jsem se do překrásného deštivého rána. Auta na ulicích se pohybovala zpomaleně a spousta lidí vzdala ranní souboj s časem a prostě podlehla lákavějšímu spánku. Déšť se změnil ve vděčnou sněhovou vánici. Ulice se staly liduprázdnými. Nepozorovaně jsem vyklouzla ze svého příbytku. Čekal mě chlad a fyzická nepohoda, ale cokoliv by mi připadalo lepší než slídivé pohledy a falešný monolog s naslouchající obrazovkou.

Ranní projížďka vám vyčistí hlavu, líp než kdokoliv koho znám. Neznám moc lidí, kteří to dovedou, ale pouhá známost s nimi ze mě činí, potenciálně nebezpečnou osobu. Sousedé mě zdraví velmi uctivě a když procházím kolem vždy nenápadně změní téma na pokrytecké blábolení o počasí. Už jsem si zvykla na ticho v kanceláři, kdykoliv se objevím u svého psacího stroje. Mrzí mě jen, že už nemůžu při společné polední cigaretě vymýšlet hanlivé slogany na svého nerudného šéfa. Změnil se totiž v mírného beránka a raději se mi úplně vyhýbá . Chtěla bych dnes vrátit čas a ocitnout se zase v té dusivé atmosféře jeho nadvlády a mého ponížení.
Asi mě mrzí, že jsem napsala ten dopis. Kdybych věděla, že už nikdy nebudu vést nekonečné filozofické rozpravy se svým přítelem, kterého nadevše miluji, teda vlastně, kterého jsem nadevše milovala, než mě nazval prodejnou mrchou.

Pamatuju se, že bylo stejné beznadějně příšerné počasí jako dnes. Zůstala jsem doma o trochu déle než obvykle. Lenost přeci není nic výjimečného stejně jako povinnost vůči státu. A oznámit kontrarevoluční aktivity, které by mohli ohrozit stabilitu celého systému, povinností přeci je. Pokud si davy vyberou svoji utopii, každý článek musí plnit svůj úkol. Tak to stojí v příručce jak být dobrým občanem. Neměla jsem v plánu vyslechnout si podrobnosti o tom, jak přes noc odstranit našeho milovaného vůdce a jak využít sílu nelegálního samizdatu. Ale bydlet v jednom bytě s budoucím zločincem?

Každé ráno vstávám časně, ať je sebehorší počasí. Sedím v tichu svojí prosklené kanceláře a dodávám si odvahu pohledem na čestné vyznamenání za zásluhy při ochraně vlasti. I dnes jsem úspěšně překonala další z návalů podivných pocitů viny. Nic nemůže vrátit pochybné a nereálné štěstí, které jsem prožívala před mým povýšením na šéfku oddělení. Proč se tedy pořád obviňuji z něčeho, co nemohla být chyba, ale povinnost vůči spolusoudruhům? Proč se vyhýbám jakýmkoliv dřívějším známým, které jsem mívala ráda? Proč se trestám samotou, když bych mohla trávit čas ve společnosti, těch nejlepších hrdinů, kteří se objevují každý den na hlavní stránce jedinečného, vlastně jediného celostátního deníku? Možná ještě nejsem plně oddaná našemu vůdci, možná se ze mě také jednou stane nepřítel režimu a možná také jednou zmizím beze stopy, ale o svém příteli už vlastně s nikým nesmím mluvit.

Nezapomenu na jeho pohled, když podepsal. Byla v něm otázka, nenávist nebo odpuštění?
I když stěny mého snu jsou ze skla, nevidím ten obyčejný každodenní shon přez clonu slz. Až tady začíná moje ráno.
Jsem pouhou součástí systému a tudíž jsem nahraditelná, musím plnit dané úkoly a řídit se vlastním - tedy státním prospěchem. Všichni nemohou být součástí té šedivé nečinné složky společnosti, která možná nesouhlasí, ale nechce nebo nemůže dát na jevo svůj skutečný názor. Mohou mě nazývat zrádkyní, bezcitnou potvorou a možná ještě hůř, ale kdo je horší, ti co mlčí, nebo ti co plní zákony a nařízení milované rodné země?

Kdesi úplně vzadu v mojí hlavě potichu rezonoval abstraktně vlezlý popěvek: "Svoboda je otroctví, válka je mír, nevědomost je síla…", ale možná to bylo jen rádio.