Moře

Pokaždé se na tebe opravdu těším.

Jsi se mnou jen dole na jihu. Když jsme spolu sami dva, ponořeni v sobě, není těžké se tvými proudy nechat unést až k branám blaženosti.

Tvoje vlnky často tiše šumí, jako bys mi předčítal tvého oblíbence, co slavně opěvuje odvahu a odhodlání jednoho lety obdařeného člověka a také tebe.

Tobě však také nechybí odvaha, když s odhodláním a vytrvale obrušuješ hrany mých skalisek, s opatrností pronikáš na moje neprobádaná území a mámíš mou mysl sladkou vůní cypřišů.

Někdy se ale rozbouříš, a to pak létají blesky a stometrové vlny ničí všechno, co zůstalo na otevřeném moři a já se tiše krčím v přístavu a doufám, že nejsem příčinou téhle zkázy.

Jenomže ty nejsi neskonale věrný mě, ale svojí laguně s podmořskými květy, o které je třeba se starat a láskyplně pečovat. Ale i když je to nádherná a úctyhodná podívaná, tak je očividné a já si s čirým utrpením musím přiznat, že v téhle podvodní zahrádce pro mě nikdy nebude místo.   

A tak se sama vracím na sever a chci být příbojem. Takovým, jež volně unášený větrem srovná se zemí všechny hrady z písku.  

Nejspíš se ale zase vrátím, abych aspoň na okamžik mohla být s tebou, protože jde snad nemilovat něco tak úžasného jako moře?

Stream of consciousness

• Šla jsem tu tisíckrát. Dneska chci být zase za rebelku, proč bych měla být vždycky tou hodnou, perfekcionistickou slečnou s brýlemi? Zapomněla jsem si notebook - jak materiálně nerebelské.


• Šla jsem tu tisíckrát. Jako rebelka, jako zamilovaná, jako zlomená, bezduchá, ošklivá, zklamaná, nadějná, otevřená, naštvaná, zmatená, zasněná, nervózní, asi šťastná a asi úspěšná. Chodník se pomalu drolí a to si pamatuju, když ho stavěli. Hodněkrát svítily hvězdy a já čekala, na cokoliv, na tebe, na meteorit a to vím, že po průletu atmosférou shoří. Představovala jsem si spoustu věcí jinak, spoustu lidí jinak. Domek u silnice často změnil majitele. Ta stará paní, která měla spoustu knížek, které asi někde shořely, je dávno pryč. Určitě nás pozorovala. A co měla taky jiného dělat. Celé noci mohla mít kino před okny - kdyby nebyla hluchá, určitě by ji dojímaly naše rozhovory. Hrozně jsem si zvykla prostě usnout a vědět, že se na mě díváš a uděláš cokoliv, abych se cítila dobře a pohodlně. Nevím proč, ale čekám to od každého, že na mě bude dávat pozor, a že mi neublíží. Sakra, vždyť už je to tak dávno. Už bych tě ani nepoznala na ulici. Klidně by jsme proti sobě mohli projít podívat se po sobě a prostě pokračovat v chůzi. Třeba už se to tisíckrát stalo a já nepoznala tvoji vůni a tvůj úsměv a tvůj hlas. Možná jsme se minuli v metru a já si nervózně kontrolovala jestli mám správně označený lístek a jestli vystupuju na správné zastávce a jestli mě někdo neokrádá a jestli mě někdo příliš nepozoruje a jestli se na mě někdo vůbec dívá. Ty sis možná četl deník Metro a žasl jsi nad tím, co ta naše vláda zase vyvádí a zpětně jsi kalkulovat, jak to ovlivní tvoji práci a že si dnes zase uvaříš vajíčko na tvrdo, protože posledních čtrnáct dní se ti tak daří ho nepřevařit. Prošli jsme kolem sebe a nic. Hluboké všeobestírající nic. Nic.


• Šla jsem tu tisíckrát a chodník tu nebyl a ty jsi tu nebyl a byla tu moje prababička, která mě strhaně přišla varovat před mužským pokolením. To mi bylo deset a já se smála, teda až když jsem zavřela dveře. A pak jsem pila kdesi v cizině svůj první čaj s mlékem a uvědomila si jak moc mi chybíš a že jsem tu jen proto, abych ti mohla vyprávět, jak jsem tu seděla pila nechutný čaj s mlékem a myslela na tebe. Jenomže už jsem ti to nikdy neřekla, protože už jsi mě nikdy neposlouchal. Asi oba víme, že se už nikdy nesmíme vidět. Třikrát a dost, víc bych nezvládla a ty asi taky ne. Proč mi prostě nezavoláš a nepozveš mě na kafe? Co to zase melu? Vždyť tě zajímaly víc moje kamarádky než já, zveš je na večeři, píšeš jim zprávy. A co já, to jsem byla špatná jenom já? To už tudy nemůžu nikdy jít a nemyslet na tebe? Prostě mě budeš pronásledovat pokaždé když tudy půjdu? A když budu chtít být šťastná, vzpomenu si na tebe a prostě zbaběle uteču, protože ty jsi mě vždycky opustil, proč by to teda mělo být někdy jinak?


• Asi tu půjdu ještě tisíckrát, než chodník spolu se silnicí a všemi domy zbourají. Povede tu silnice, dálnice, co spojí nevyhnutelné s nutným. A pak na tebe doopravdy zapomenu. Pojedu po dálnici, vykloním se z okna a pronesu nějakou poznámku o tom, že tady někde kdysi bývala vesnice.

Co to je tvářokniha?

Tvářokniha je nové české slovo, které ovšem zatím nenajdete v novinách, natožpak na stránkách odborné literatury. Ještě si ani nevyžádalo souhlas o vstup do Slovníku spisovné češtiny. Důležitý je však jeho význam jako pojmenování novodobého fenoménu. Migrační odborníci, jistě ocení zhmotnění příkladu transnacionalizační teorie, pro laiky postačí, že se jedná o internetový server o vašich přátelích.
Tvářokniha toho snese hodně. Snese vedle sebe Katolíky, Protestanty i Pravoslavné. I Židé, Muslimové, příslušníci Budhismu a Hinduismu vedle sebe zcela normálně fungují. Tvářokniha je dostatečně mocná k tomu, aby zcela lhostejně seřadila všechny národy jednoduše podle abecedy.

To už tu někdy bylo, všichni lidé bratry jsou - jenomže přeci, někteří jsou bratry více a jiní méně, nebo snad ne? (Simmelovsko-Orwelovská vsuvka sloužící k osvětlení děje)

Tvářoknihiň příběh první. Ozvěny Kosova
"Víš bylo to dost zvláštní pozorovat, jak moji přátelé mizí, jeden po druhém. Ostřelovači zdevastovali celou naši skupinu. Já byl poslední. Přežil jsem. Od té doby jsem do ruky nevzal žádnou zbraň. K práci policie jsem se nevrátil a dělám barmana na pobřeží. Je tu klid. Vidíš tu jizvu? Kdyby tenkrát nefoukal vítr tak…"

Tvářoknihiň příběh druhý. Vzpomínky na Irák
"Doma jsem teď tady. Je tu celá moje rodina. Nemusím se bát, jestli dneska nepřijdou vojáci a někam nás neodvedou. Telefony fungují, takže můžu kdykoliv zavolat rodičům, jestli jsou v pořádku. Než jsem se dostal sem, musel jsem se pořád na někoho spoléhat. Cizí lidé mě propašovali přes celou Evropu. Celý můj život závisel na tom, jestli úřednice v zelené uniformě pozná, že maďarský pas mé matky není pravý. Stáli jsme v té kanceláři a úřednici trvalo celou věčnost, než důkladně prohlédla její pas. Můj byl schválen a mohl jsem klidně pokračovat. V jeden moment jsem byl přesvědčený, že to nevyjde a chtěl začít utíkat. Pak se ale úřednice usmála a všechno bylo v pořádku. Náležitě jsem ji poděkoval v maďarštině. Je zvláštní jak se člověk dokáže naučit jazyk, když na tom opravdu záleží."

Třetí příběh tvářoknihy. Čínské maličkosti.
"Svoje malé sestřenice miluju jako by byly moje vlastní sestry. Přivezu jim odsud spoustu dárků. Vždycky jsem si přál mít hromadu sester a bratrů. Rodiče mohli mít jenom mě. Když mi bylo 10 vypadl jsem tak nešťastně z okna, že jsem ochrnul. Doktoři neslibovali zlepšení. Vždycky jsem byl všude první, lezl po stromech a teď jsem mohl jen ležet. Chtělo se mi umřít. Rodiče musí být na svého jediného potomka hrdí a ne mu platit drahé doktory. Moje matka však stála pevně za mnou a dodala mi odvahy. Ještě i teď si občas udělám procházku jen tak, prostě abych si užil ten pocit z znovunabytého umění chodit."

Lidé vypráví svoje příběhy a ty jsou spojeny s fotografiemi, které se dají uchovávat různě. Někdo je má zastrčené vespod šuplíku, někdo se na ně dívá každý den v tvářoknize. Někdo je prostě zapomene. V mojí tvářoknize je příběhů mnoho - smutné, veselé, dlouhé, krátké, osobní, neskutečné... Zatímco běžní lidé obvykle použijí místo slova tvářokniha slovo vzpomínky, kolegové v zahraničí si prostě vymyslely Facebook - a všichni vaši přátele ať jsou odkudkoliv budou zaručeně kdykoliv navždycky s vámi :)
http://www.facebook.com/

Orwelův epilog

Probudila jsem se do překrásného deštivého rána. Auta na ulicích se pohybovala zpomaleně a spousta lidí vzdala ranní souboj s časem a prostě podlehla lákavějšímu spánku. Déšť se změnil ve vděčnou sněhovou vánici. Ulice se staly liduprázdnými. Nepozorovaně jsem vyklouzla ze svého příbytku. Čekal mě chlad a fyzická nepohoda, ale cokoliv by mi připadalo lepší než slídivé pohledy a falešný monolog s naslouchající obrazovkou.

Ranní projížďka vám vyčistí hlavu, líp než kdokoliv koho znám. Neznám moc lidí, kteří to dovedou, ale pouhá známost s nimi ze mě činí, potenciálně nebezpečnou osobu. Sousedé mě zdraví velmi uctivě a když procházím kolem vždy nenápadně změní téma na pokrytecké blábolení o počasí. Už jsem si zvykla na ticho v kanceláři, kdykoliv se objevím u svého psacího stroje. Mrzí mě jen, že už nemůžu při společné polední cigaretě vymýšlet hanlivé slogany na svého nerudného šéfa. Změnil se totiž v mírného beránka a raději se mi úplně vyhýbá . Chtěla bych dnes vrátit čas a ocitnout se zase v té dusivé atmosféře jeho nadvlády a mého ponížení.
Asi mě mrzí, že jsem napsala ten dopis. Kdybych věděla, že už nikdy nebudu vést nekonečné filozofické rozpravy se svým přítelem, kterého nadevše miluji, teda vlastně, kterého jsem nadevše milovala, než mě nazval prodejnou mrchou.

Pamatuju se, že bylo stejné beznadějně příšerné počasí jako dnes. Zůstala jsem doma o trochu déle než obvykle. Lenost přeci není nic výjimečného stejně jako povinnost vůči státu. A oznámit kontrarevoluční aktivity, které by mohli ohrozit stabilitu celého systému, povinností přeci je. Pokud si davy vyberou svoji utopii, každý článek musí plnit svůj úkol. Tak to stojí v příručce jak být dobrým občanem. Neměla jsem v plánu vyslechnout si podrobnosti o tom, jak přes noc odstranit našeho milovaného vůdce a jak využít sílu nelegálního samizdatu. Ale bydlet v jednom bytě s budoucím zločincem?

Každé ráno vstávám časně, ať je sebehorší počasí. Sedím v tichu svojí prosklené kanceláře a dodávám si odvahu pohledem na čestné vyznamenání za zásluhy při ochraně vlasti. I dnes jsem úspěšně překonala další z návalů podivných pocitů viny. Nic nemůže vrátit pochybné a nereálné štěstí, které jsem prožívala před mým povýšením na šéfku oddělení. Proč se tedy pořád obviňuji z něčeho, co nemohla být chyba, ale povinnost vůči spolusoudruhům? Proč se vyhýbám jakýmkoliv dřívějším známým, které jsem mívala ráda? Proč se trestám samotou, když bych mohla trávit čas ve společnosti, těch nejlepších hrdinů, kteří se objevují každý den na hlavní stránce jedinečného, vlastně jediného celostátního deníku? Možná ještě nejsem plně oddaná našemu vůdci, možná se ze mě také jednou stane nepřítel režimu a možná také jednou zmizím beze stopy, ale o svém příteli už vlastně s nikým nesmím mluvit.

Nezapomenu na jeho pohled, když podepsal. Byla v něm otázka, nenávist nebo odpuštění?
I když stěny mého snu jsou ze skla, nevidím ten obyčejný každodenní shon přez clonu slz. Až tady začíná moje ráno.
Jsem pouhou součástí systému a tudíž jsem nahraditelná, musím plnit dané úkoly a řídit se vlastním - tedy státním prospěchem. Všichni nemohou být součástí té šedivé nečinné složky společnosti, která možná nesouhlasí, ale nechce nebo nemůže dát na jevo svůj skutečný názor. Mohou mě nazývat zrádkyní, bezcitnou potvorou a možná ještě hůř, ale kdo je horší, ti co mlčí, nebo ti co plní zákony a nařízení milované rodné země?

Kdesi úplně vzadu v mojí hlavě potichu rezonoval abstraktně vlezlý popěvek: "Svoboda je otroctví, válka je mír, nevědomost je síla…", ale možná to bylo jen rádio.

Jak jsem neměla ráda demokracii

Bylo mi šest, když poslední ruský tank projížděl kolem našeho laťového plotu a sousedé se slinami nelibosti nahlas vyslovovali doposud nevyslovované. Bylo mi líto těch šedivých podivných příšer ze kterých koukali stejně šediví lidé. Každý odjezd je přeci smutný. Bylo mi divné, jak někdo může nenávidět někoho, kdo umí vyrobit tak krásné papírové panenky s tak legračními písmenky. Stála jsem vedle svého tatínka a přála si, aby kolona zastavila a já mohla dostat tu zvláštní omalovánku na kterou potřebujete jen vodu a ona se sama vybarví.

Kolona poklidně minula a mě čekal další šok. "Proč už Vás nemůžu oslovovat soudružko učitelko?", se slzami na krajíčku, jsem doufala, že moje kukadla zaberou a já budu moci svoji naučenou frázi používat i nadále. Jenomže to nezabralo a mě se místo toho rozplynul další sen - už nikdy nemůžu být pionýrkou a přitom jsem ještě nebyla ani jiskra" „Co jsem provedla tak špatného, že se nikdy nemůžu pochlubit tím zuřivým rudým šátkem, který jsem vždycky záviděla svým starším sourozencům?“ Zlobila jsem se na celý svět, „to není fér vždyť i z mých oblíbených červených šatiček zmizely třešínky, s kterou jsem mohla vesele třást, když jsem recitovala oslavné básničky o míru!“
Čas nešlo zastavit a já musela do první třídy. Informační propast mezi probíhajícími událostmi a minulostí mi připravila další nelehké chvilky. „Kdo nakreslil tu nesmyslnou čáru uprostřed mapy Německa?“, pomyslela jsem si při hodině vlastivědy. Ihned jsem pohotově vyvrátila teorii o rozdělení a nastolila nemněný axiom: „Německo bylo dycky jen jedno, včera to říkal takový legrační pán ve zprávách.“
A čas plynul a já se nestačila divit, když u našich dveří zazvonil povolaný orgán, který přišel zkontrolovat náš sklep, jestli je přijatelně vybavený pro nutnost ukrytí se při leteckém náletu. „Tak už je to tady, bude válka“ podotkla maminka a raději začala připravovat zásoby cukru a mouky v případě, že by ti najednou ošklivý Slováci přeci jenom nechtěli samostatnost bez boje.
I když bych si strašně moc přála naučit se tu legračně upravenou řeč mých raných idolů, začala jsem se učit angličtinu. A pouze moje vrozená plachost mi zabránila pomoci bezradnému řidiči kamiony z Holandska, který přivezl dobytek až ze své rodné země, do našeho díky tomu slavného kravína. „Západní krávy jednou na východ, tomu se říká export demokracie“, podotkl tatínek, který k mému velkému údivu jako jediný pochopil šílené grimasy Nizozemce a se slovy: „Ok však smrad tě tam dovede“, ukázal pokynem ruky správný směr.
Nesměle jsem vzpomínala na časy lampiónových průvodů, kterých jsem si nikdy nemohla účastnit, protože jsem byla vždycky jako nemocná. Dokazovat mamince, že opravdu nemám teplotu, bylo naprostou zbytečností. Skrytě jsem ten tajný odboj odsuzovala.
Můj raný obdiv ovšem trval a tak jsem se vlastní pílí naučila azbuku z učebnice pro lidové kurzy ruštiny z roku 1953, kterou jsem nalezla na půdě babiččina domu. Mými velkými hrdiny tak zůstávali nezdolní úderníci a revolucionáři, kteří za cenu svého života nezradili soudruhy ve zbrani. S povděkem jsem kvitovala "staré" čítanky, v kterých jsme ovšem pod dozorem paní učitelky museli škrtat výrazy jako lidové Československo, náš milovaný prezident Klement Gottwald, nebo družstevníci z JZD na návštěvě Komsomolu Artěk.
S tím jak se učebnice dějepisu blížila k současnosti, jsem pomalu začala chápat, že růžový svět dětství a babiččiny půdy, zřejmě není tak opravdový. Naučila jsem se opravdu dobře anglicky a pro jistotu i německy - to abych se nemohla na tom západě ztratit.

V mém prvním velkém referendu jsem hlasovala ANO a Evropa s povděkem přijala na 50 let ztracené syny a dcery.
Kdyby tak moje děti nikdy nemuseli vyprávět veselé historky o tom, jak jim dospělí změnili svět před očima.