Orwelův epilog

Probudila jsem se do překrásného deštivého rána. Auta na ulicích se pohybovala zpomaleně a spousta lidí vzdala ranní souboj s časem a prostě podlehla lákavějšímu spánku. Déšť se změnil ve vděčnou sněhovou vánici. Ulice se staly liduprázdnými. Nepozorovaně jsem vyklouzla ze svého příbytku. Čekal mě chlad a fyzická nepohoda, ale cokoliv by mi připadalo lepší než slídivé pohledy a falešný monolog s naslouchající obrazovkou.

Ranní projížďka vám vyčistí hlavu, líp než kdokoliv koho znám. Neznám moc lidí, kteří to dovedou, ale pouhá známost s nimi ze mě činí, potenciálně nebezpečnou osobu. Sousedé mě zdraví velmi uctivě a když procházím kolem vždy nenápadně změní téma na pokrytecké blábolení o počasí. Už jsem si zvykla na ticho v kanceláři, kdykoliv se objevím u svého psacího stroje. Mrzí mě jen, že už nemůžu při společné polední cigaretě vymýšlet hanlivé slogany na svého nerudného šéfa. Změnil se totiž v mírného beránka a raději se mi úplně vyhýbá . Chtěla bych dnes vrátit čas a ocitnout se zase v té dusivé atmosféře jeho nadvlády a mého ponížení.
Asi mě mrzí, že jsem napsala ten dopis. Kdybych věděla, že už nikdy nebudu vést nekonečné filozofické rozpravy se svým přítelem, kterého nadevše miluji, teda vlastně, kterého jsem nadevše milovala, než mě nazval prodejnou mrchou.

Pamatuju se, že bylo stejné beznadějně příšerné počasí jako dnes. Zůstala jsem doma o trochu déle než obvykle. Lenost přeci není nic výjimečného stejně jako povinnost vůči státu. A oznámit kontrarevoluční aktivity, které by mohli ohrozit stabilitu celého systému, povinností přeci je. Pokud si davy vyberou svoji utopii, každý článek musí plnit svůj úkol. Tak to stojí v příručce jak být dobrým občanem. Neměla jsem v plánu vyslechnout si podrobnosti o tom, jak přes noc odstranit našeho milovaného vůdce a jak využít sílu nelegálního samizdatu. Ale bydlet v jednom bytě s budoucím zločincem?

Každé ráno vstávám časně, ať je sebehorší počasí. Sedím v tichu svojí prosklené kanceláře a dodávám si odvahu pohledem na čestné vyznamenání za zásluhy při ochraně vlasti. I dnes jsem úspěšně překonala další z návalů podivných pocitů viny. Nic nemůže vrátit pochybné a nereálné štěstí, které jsem prožívala před mým povýšením na šéfku oddělení. Proč se tedy pořád obviňuji z něčeho, co nemohla být chyba, ale povinnost vůči spolusoudruhům? Proč se vyhýbám jakýmkoliv dřívějším známým, které jsem mívala ráda? Proč se trestám samotou, když bych mohla trávit čas ve společnosti, těch nejlepších hrdinů, kteří se objevují každý den na hlavní stránce jedinečného, vlastně jediného celostátního deníku? Možná ještě nejsem plně oddaná našemu vůdci, možná se ze mě také jednou stane nepřítel režimu a možná také jednou zmizím beze stopy, ale o svém příteli už vlastně s nikým nesmím mluvit.

Nezapomenu na jeho pohled, když podepsal. Byla v něm otázka, nenávist nebo odpuštění?
I když stěny mého snu jsou ze skla, nevidím ten obyčejný každodenní shon přez clonu slz. Až tady začíná moje ráno.
Jsem pouhou součástí systému a tudíž jsem nahraditelná, musím plnit dané úkoly a řídit se vlastním - tedy státním prospěchem. Všichni nemohou být součástí té šedivé nečinné složky společnosti, která možná nesouhlasí, ale nechce nebo nemůže dát na jevo svůj skutečný názor. Mohou mě nazývat zrádkyní, bezcitnou potvorou a možná ještě hůř, ale kdo je horší, ti co mlčí, nebo ti co plní zákony a nařízení milované rodné země?

Kdesi úplně vzadu v mojí hlavě potichu rezonoval abstraktně vlezlý popěvek: "Svoboda je otroctví, válka je mír, nevědomost je síla…", ale možná to bylo jen rádio.