Moře

Pokaždé se na tebe opravdu těším.

Jsi se mnou jen dole na jihu. Když jsme spolu sami dva, ponořeni v sobě, není těžké se tvými proudy nechat unést až k branám blaženosti.

Tvoje vlnky často tiše šumí, jako bys mi předčítal tvého oblíbence, co slavně opěvuje odvahu a odhodlání jednoho lety obdařeného člověka a také tebe.

Tobě však také nechybí odvaha, když s odhodláním a vytrvale obrušuješ hrany mých skalisek, s opatrností pronikáš na moje neprobádaná území a mámíš mou mysl sladkou vůní cypřišů.

Někdy se ale rozbouříš, a to pak létají blesky a stometrové vlny ničí všechno, co zůstalo na otevřeném moři a já se tiše krčím v přístavu a doufám, že nejsem příčinou téhle zkázy.

Jenomže ty nejsi neskonale věrný mě, ale svojí laguně s podmořskými květy, o které je třeba se starat a láskyplně pečovat. Ale i když je to nádherná a úctyhodná podívaná, tak je očividné a já si s čirým utrpením musím přiznat, že v téhle podvodní zahrádce pro mě nikdy nebude místo.   

A tak se sama vracím na sever a chci být příbojem. Takovým, jež volně unášený větrem srovná se zemí všechny hrady z písku.  

Nejspíš se ale zase vrátím, abych aspoň na okamžik mohla být s tebou, protože jde snad nemilovat něco tak úžasného jako moře?