Jak jsem neměla ráda demokracii

Bylo mi šest, když poslední ruský tank projížděl kolem našeho laťového plotu a sousedé se slinami nelibosti nahlas vyslovovali doposud nevyslovované. Bylo mi líto těch šedivých podivných příšer ze kterých koukali stejně šediví lidé. Každý odjezd je přeci smutný. Bylo mi divné, jak někdo může nenávidět někoho, kdo umí vyrobit tak krásné papírové panenky s tak legračními písmenky. Stála jsem vedle svého tatínka a přála si, aby kolona zastavila a já mohla dostat tu zvláštní omalovánku na kterou potřebujete jen vodu a ona se sama vybarví.

Kolona poklidně minula a mě čekal další šok. "Proč už Vás nemůžu oslovovat soudružko učitelko?", se slzami na krajíčku, jsem doufala, že moje kukadla zaberou a já budu moci svoji naučenou frázi používat i nadále. Jenomže to nezabralo a mě se místo toho rozplynul další sen - už nikdy nemůžu být pionýrkou a přitom jsem ještě nebyla ani jiskra" „Co jsem provedla tak špatného, že se nikdy nemůžu pochlubit tím zuřivým rudým šátkem, který jsem vždycky záviděla svým starším sourozencům?“ Zlobila jsem se na celý svět, „to není fér vždyť i z mých oblíbených červených šatiček zmizely třešínky, s kterou jsem mohla vesele třást, když jsem recitovala oslavné básničky o míru!“
Čas nešlo zastavit a já musela do první třídy. Informační propast mezi probíhajícími událostmi a minulostí mi připravila další nelehké chvilky. „Kdo nakreslil tu nesmyslnou čáru uprostřed mapy Německa?“, pomyslela jsem si při hodině vlastivědy. Ihned jsem pohotově vyvrátila teorii o rozdělení a nastolila nemněný axiom: „Německo bylo dycky jen jedno, včera to říkal takový legrační pán ve zprávách.“
A čas plynul a já se nestačila divit, když u našich dveří zazvonil povolaný orgán, který přišel zkontrolovat náš sklep, jestli je přijatelně vybavený pro nutnost ukrytí se při leteckém náletu. „Tak už je to tady, bude válka“ podotkla maminka a raději začala připravovat zásoby cukru a mouky v případě, že by ti najednou ošklivý Slováci přeci jenom nechtěli samostatnost bez boje.
I když bych si strašně moc přála naučit se tu legračně upravenou řeč mých raných idolů, začala jsem se učit angličtinu. A pouze moje vrozená plachost mi zabránila pomoci bezradnému řidiči kamiony z Holandska, který přivezl dobytek až ze své rodné země, do našeho díky tomu slavného kravína. „Západní krávy jednou na východ, tomu se říká export demokracie“, podotkl tatínek, který k mému velkému údivu jako jediný pochopil šílené grimasy Nizozemce a se slovy: „Ok však smrad tě tam dovede“, ukázal pokynem ruky správný směr.
Nesměle jsem vzpomínala na časy lampiónových průvodů, kterých jsem si nikdy nemohla účastnit, protože jsem byla vždycky jako nemocná. Dokazovat mamince, že opravdu nemám teplotu, bylo naprostou zbytečností. Skrytě jsem ten tajný odboj odsuzovala.
Můj raný obdiv ovšem trval a tak jsem se vlastní pílí naučila azbuku z učebnice pro lidové kurzy ruštiny z roku 1953, kterou jsem nalezla na půdě babiččina domu. Mými velkými hrdiny tak zůstávali nezdolní úderníci a revolucionáři, kteří za cenu svého života nezradili soudruhy ve zbrani. S povděkem jsem kvitovala "staré" čítanky, v kterých jsme ovšem pod dozorem paní učitelky museli škrtat výrazy jako lidové Československo, náš milovaný prezident Klement Gottwald, nebo družstevníci z JZD na návštěvě Komsomolu Artěk.
S tím jak se učebnice dějepisu blížila k současnosti, jsem pomalu začala chápat, že růžový svět dětství a babiččiny půdy, zřejmě není tak opravdový. Naučila jsem se opravdu dobře anglicky a pro jistotu i německy - to abych se nemohla na tom západě ztratit.

V mém prvním velkém referendu jsem hlasovala ANO a Evropa s povděkem přijala na 50 let ztracené syny a dcery.
Kdyby tak moje děti nikdy nemuseli vyprávět veselé historky o tom, jak jim dospělí změnili svět před očima.